Střelba nebo petarda?
14.03.2016 04:28
Se začátkem týdne v místnosti plné ještěrek se opět chystáme vzpamatovat z třetího týdne, co jsme tady.
V úterý jsem zahájila kurzy kytary, protože mne o to dvě děti poprosily. (Ti, co ví, jak hraju na kytaru, asi právě kroutí hlavou..že tati?:)) Ale co, tady jsou děti vděčné za všechno. Shodli jsme se se Standou, že kdybychom otevřeli kurzy češtiny, tak by o to děti projevily zájem (aspoň na první hodinu).
Ve středu jsme tady slavili narozeniny, a tak naše šéfka naplánovala způsob oslavy - karaoke bar. Se Standou jsme chtěli zazpívat nějakou českou hitovku, akorát jsme nic moc nemohli najít. Když jsme našli Proměny od Čechomoru, zaradovali jsme se a byli připraveni podat excelentní výkon. Ovšem, to jsme netušili, že to je šesti a půl minutová verze, kde poněkud nezáživně hrajou jenom varhánky. Zabili jsme atmosféru a jsme přesvědčení, že už nás tam nikdy nenechají zpívat české písně.
No a v pátek už jsme jeli znovu do Guayaquil, kde jsme potřebovali vyřídit poslední fázi našich víz. A to byla taky zajímavá zkušenost. Šli jsme to řešit každý zvlášť. Já skončila po pěti minutách, co jsem přišla. Standa tam strávil asi dvacet minut. Po tom, co Standa skončil, ptala jsem se, jak to probíhalo. A měla jsem pocit, že jsme každý řešil úplně něco jiného, protože moje seňorita postupovala úplně jinak než seňorita od Standy. Což mě trošku naštvalo a potřebovala jsem někomu sdělit, že se mi to nelíbí a že nechápu jejich postup. Tak jsem si ke stížnosti vybrala seňora u informací, který si stížnost vzal k srdci a šel to řešit. A vyřešil to tak, že místo toho, abychom museli znovu v pondělí do Guayaquil (což bychom museli, protože se tato záležitost vyřizuje dva dny), tak jsme si to vyzvedli za dvě hodinky. Jaké štěstí jsme měli! A pak jsme se vydali z Guayaquil k Tichému oceánu. 
Když jsme už za tmy přijížděli taxíkem k našemu hostelu, uvědomili jsme si, že jsme si vybrali tu nejhorší čtvrť ve městě. Přečkali jsme noc a další den jsme šli na pláž, která byla krásná a stejně tak oceán. Chtěli jsme konečně trochu chytit ekvádorskou barvu kůže, a tak jsme se rozhodli opalovat (nikdo kromě nás se neopaloval, tak jsme se stali zase lehce středem pozornosti). No a to se nám stalo osudným. Slunce je tady velice ostré..a tak jsme se solidně spálili a dostali úžeh.
Proto jsme už před čtvrtou vyrazili na hostel. Po chvíli odpočinku se Standa chtěl jít podívat do města, ale já chtěla ještě odpočívat. Tak jsme se rozdělili - Standa šel ven, já zůstala v hostelu. Byli jsme domluvení, že až vyjdu za ním, prozvoním ho a sejdeme se. Ovšem dřív než jsem stihla vyjít, setmělo se. (Stmívá se tady hrozně rychle.) Tak jsem nechtěla riskovat a napsala jsem Standovi, ať pro mě přijede taxíkem. Když jsem smsku odeslala, seděla jsem na chodbě dalších deset minut, a z ničeho nic se ozvala neskutečně silná rána před naším hostelem. Byla jsem přesvědčená o tom, že to je střelba. A tak jsem se utekla zamknout do pokoje a začala volat Standovi. Volala jsem několikrát za sebou, ale nezvedal mi to. Vůbec nereagoval. Což mi na klidu nepřidalo. Najednou jsem slyšela kroky, že se přibližují k našim dveřím. Někdo se je snažil beze slov otevřít. Byla jsem připravená zvolit únikovou cestu oknem. Ovšem to už jsem slyšela Standovy nadávky..co hezčího si můžete přát v takovou chvíli slyšet. :-) A tak vše dobře dopadlo...jo a ten zvuk, byla to petarda. ;-)
