S dětmi k oceánu

Začíná nám měsíc duben, období dešťů nekončí, ovšem prázdniny a náš prázdninový kurz pro děti už ano. A jako odměna pro děti za aktivní účast byl právě výlet k oceánu, který si naplno užily. My se Standou jsme se raději snažili schovávat většinu času ve stínu, a podařilo se nám nedostat úžeh. Jak jsme byli šťastní! Zklamání přišlo až skrze slova jednoho kluka: "Katarina, dej si na hlavu švestku a pírka a budeš vypadat jako ekvádorský indián". Byli jsme zkrátka trošku červenější. ;-)

Ve čtvrtek jsme my, čtyři dobrovolníci, šli do místního venkovního baru, abychom oslavili narozeniny naší polské dobrovolnice, a zároveň se s ní rozloučili. (Teď už je na cestě do Peru, sama a stopem.) V průběhu večera přišel jeden z nejsilnějších dešťů, který doprovázela pořádná bouřka. A tak jsme nebyli překvapení, když vypnula elektřina. Na to už jsme si docela zvykli. Ale pozastavili jsme se ve chvíli, kdy přijelo kousek od nás auto, ze kterého vystoupilo asi 12 lidí. Hm. 

V pátek nás čekal náročný den, byla to oslava všech, kteří slavili v březnu narozeniny. A k tomu to byl poslední den prázdninového kurzu. Takže, byla spouuusta jídla. Kuchařky nám připravily na snídani kořen juky, chutnalo to jako ne moc dobrý brambor. A Standa se rozhodl, že pro všechny připraví palačinky (recept snadný: vajíčka, banány - pořádně zamíchat a smažit na oleji). Palačinky se setkaly s úspěchem. Následovala zábava - taneční soutěž, karaoke, zpívání s kytarou, promítání fotek z prázdninového kurzu, atd. A tak jsme celý den hezky prožili. Se Standou jsme se těšili, že už v sobotu konečně vyrazíme na Chimborazo (nejvyšší hora Ekvádoru), ovšem! Kolem šesté večer jsem z ničeho nic cítila, že nejsem úplně ok. A tak jsem večer strávila zvracením. K tomu se přidala bolest hlavy a teplota. Zažila jsem něco neuvěřitelného - byla mi tady poprvé zima! A tak jsem se celý víkend dávala do pořádku, a teď už docela jsem, Bohu díky! 

Dnes bychom rádi narazili téma "Děti - jejich životní podmínky". Abyste měli trošku představu, co děti z nadace prožívají, uvedu pár příkladů.. Když se ptal Standa jednoho 13letého kluka, jestli přijde další den na program (prázdninový kurz), tak se Standovi omluvil, že nepřijde, protože musí jít do práce... Dneska při obědě jsem viděla asi 11letého kluka plakat, tak jsem šla zjistit, co se děje. Dozvěděla jsem se, že jeho matka odešla z domu, z tohoto města, a on teď neví, co má dělat, kam jít... Ale i přes tyhle těžkosti se děti umí radovat z každé maličkosti, usmívat se (a taky zlobit ;-)). 

(Pokud vás to, co děti prožívají, nenechává chladnými, můžete jim pomoci změnit jejich život, a dát jim tak velkou naději v hezčí budoucnost. Děti, které hledají své adoptivní rodiče na dálku, můžete vidět zde: www.por-ninos-de-ecuador.cz/ekvadorske-deti-podpora/podporu-hledaji/ )

Tak se prozatím loučíme a přejeme všem hezký týden!